Jídlo? Horší nežli jed,
vyzvracet jej půjde hned.
Své tělo vždycky proklíná,
když do zrcadla se podívá.

Nepochopen lidmi
odcházím v dál,
kéž bych mohl říct,
že ten život za to stál..

Fouknout do plachet
někam v dál plout
nechat se vést
železo kout.

Tak jsem měl včera poslední zvonění.. Naposledy ve škole před
maturitama.. Ode dneška svaťák, asi bych se mohl začít učit.. :o)
A moje pocity ze včerejška? Jedna báseň, která mluví za vše..

PS: Doufám, že se dotyční spolužáci moc neurazí :o)

Miluji tě, vždyť to víš,
ač slova nevyřčená jsou,
dej mi šanci, uvidíš,
že má láska není hrou.
…

Předem bych chtěl avizovat, že tahle básnička není o mně.. Ačkoli někteří si budou myslet opak..

Tu které kdysi srdce dal,
tu kterou vroucně miloval,
tu která důvěru zradila,
když okolo kaše chodila.

Předem bych se chtěl omluvit, že se tu z toho stává skladiště mejch básniček.. Prostě to tak je.. Nějak není čas ani chuť psát něco delšího.. kdežto ty básničky mě prostě napadaj.. :/ A stejně.. je tu jenom malej zlomek toho, co jsem napsal.. ;o)

Máme šanci zvolit si svou vlastní cestu životem, nebo nám cestičky vytyčuje osud?